7.Díl

18. leden 2010 | 20.27 |

Svalila jsem se na postel a vyčítala jsem si, proč jsem to jenom udělala. "Pane bože.. Proč?" říkala jsem potichu mezi vzlyky. V tom se ozvalo toché zaklepání. "Promiň jestli jsem tě nějak vyrušil. Nech mě to vycvětlit. Sám jsem překvapaný, že jsem to udělal." ozývalo se za dveřmi. "Pojď dál.." řekla jsem váhavě. Michael pomatu a potichu přišel do pokje. Sedl si vedle mě na postel a vzal mě za ruku. "Co se ti stalo? Mě to můžeš říct." řekl. "No, víš. Když jsem byla menší, zemřel mi bratrt." rozplakala jsem se. "Měla jsem ho strašně ráda. Byli jsme spolu všude. Teď, když tu něni, je to pro mě ještě pořád šok." dodala jsem. Michael mě objal. "Chápu tě. Promiň. Moc se omlouvám." hladil mě po vlasech. Uklidňoval mě jak nejlíp dovedl. A dokonce se mu to i podařilo. "Asi si teď půjdu už lehnout. Přestala mě dokonce bolet hlava, takže žádný prášek nepotřebuju." řekla jsem a Michael hned pochopil, že chci trochu soukromí. "Kdyby si něco potřeboala, jsem vedle v pokoji." byla jeho poslední slova, když odcházel z pokoje. "Děkuju." stačila jsem ještě říct, než zavřel dveře. Hned jak je zavřel, rozbrečela jsem se. Nevím proč ale nedokázala jsem se ovládnout. "Ještě dnes uteču." pomyslela jsem si. Nevěděla jsem, jestli je to správné rozhodnutí, ale musela jsem. Neměla jsem ny vybranou. "Teď mě bude mít za pitomce." zesmutněla jsem , když jsem si zrovna balila věci. Vzala jsem si papír a tužku. "Milý Michaeli, Je mi moc líto, že jsem musela odejít, ale takhle to prostě bývá. Nemám to v rodině zrovna růžové, proto odcházím. Ale není to jediný důvod. Dalším důvodem je to, co se odehrálo dnes. Nevím, proč jsem se tak rozhodla, ale lituji toho. Ozvy se mi na tohle číslo: 602578658 Jenny.." Dopis jsem položila na mojí postel. Pomalu a potichu jsem vyrazila na chodbu. Michael byl nejspíše už v pokoji. Těžký kufr jsem vláčela po schodech. Najednou jsem ale zakopla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře