9.Díl

18. leden 2010 | 21.08 |

Otevřela jsem okno, na které jsem tak dlouho koukala a rozhodovala jsem se, jestli mám utéct. Vylezla jsem na okno a koukla se dol. Byla to docela velká výška, ale byla jsem ještě zkušená ze školy a opravdu jsem skočila. Noha mě příšerně bolela, ale to šlo teď stranou. Hlavní bylo, jak se dostanu domu. Musela jsem si chytit taxík. U sebe jsem měla pár drobných a tak jsem zaplatila z posledních peněz. "Děkuji mockrát." vystoupila jsem a poděkovala. "Hmm." kývl řidič. "Proč jsem vlstně utekla od Michaela. Nechtělo se mi. Pane bože, já jsem husa pitomá." pomyslela jsem si, když jsem se chystala zazvonit. "Ahoj. Co tu děláš?" zeptala se mě máma, která nakonec po dlohé době dveře otevřela. "Ahoj mami. Tolik se mi stýskalo." objala jsem jí. "Co se děje?" přiběhl naštvaně táta. "Ahoj tati." objala jsem ho také. "Myslím, že mi budeš muset toho hodně vysvětlovat." naštvaně se ode mě odtrhl. "A co jako?" můj smích okamžitě přešel. "Třeba jako tohle." řekl a podával mi bílý papír. "Co to je?" koukla jsem na to a začala číct. "Cože? Mám výpověď. No to snad né?" byla jsem sama překvapena. "Pojďme si promluvit." nabídla máma. Všichni jsme si sedli do kuchyně a začali velkou diskuzi. "Tak holčičko. V tomhle baráku bydlet nebudeš. Můj dům, moje pravdila." vyskakoval si na mě hned táta. "Nemáš práci, nemáš peníze. Jseš na nic." dodávala máma. "Nechápu, proč na mě jste hned takový. Dá se to řešit přeci jinak." byla jsem naštvaná. "Ne. V tomhle domě se už nikdy neobjevíš." řval na mě táta. Vzala jsem si kufr ze sklepa a šla si nahoru zabalit poslední věci, které jsem měla ve skříni. "Tak sbohem." zabouchla jsem za sebou dveře. Byla jsem naštvaná, ale zároveň jsem nechápala, co s nimi je. Nevěděla jsem kam jít, ale pak mě napadl Neverland.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře