10.Díl

19. leden 2010 | 16.22 |

Netrpělivě jsem zvonila na zvnek před branami Neverland. "Ano?" ozvalo se z mikrofonu. "Je tam Michael. Potřebovala bych s ním mluvit." přeskakoval mi hlas. "Je mi líto, ale před 2 hodinami odjel. Můžete na něj počkat venku." řekl přísný bodyguard. "Ach jo." oddychla jsem si. Sjela jsem dolů na zem. Chytla jsem se za kolena a hlavu sklopila. Chvíli jsem tak seděla. Nakonec jsem uslyšela přijíždějící auto. Okamžitě jsem se zvedla a koukla se, kdo to je. Byla to černá limuzína. "Pane bože. To musí být Michael. Prosím, ať to je Michael." modlila jsem se. Limuzína zastavila před Neverlandem. Dveře se pomalu otevírali. Modlila jsem se, aby to byl Michael. "Uff." oddychla jsem si, když vylezl z auta. "Michaeli." utíkala jsem ho obejmout. Skočila jsem mu konelm krku. "Jenny. Co tu děláš?" byl zvědav. "No, rodiče mě vyhodili z bytu a neměla jsem kam jít, tak jsem šla za tebou, ale ty si tu nebyl, tak jsem na tebe musela čekat." řekla jsem. Byl trochu překvapený, ale nakonec mi nabýdl mésto v limuzíně. Pohodlně jsem se usadila a Michaelovy odvyprávěla příběh, který se odehrál u nás doma. "Pojď jsem." objímal mě. "Jsem tak ráda že jsem tě poznala. Michaeli." začala jsem vzlykat. "Hlavně neplakej." uklidňoval mě. "Mám tě moc ráda." Ani ne po 5 minutách jsme vystoupili. "Pojď. Zavedu tě do tvého pokoje, z kterého jsi ještě dne chtěla utéct." začal se smát. Já jsem se na něj jen ušklíbla. "Děkuji ti moc." ještě jednou jsem ho objala. "Už je hodně pozdě. Měla by si jít už spát." řekl. "Neboj. Půjdu se osprchovat a hned zalezu do pelechu." usmála jsem se na něj. Když Michael odešel, rychle jsem se osprchovala. Už cestou do postele se mi zavírali oči. Usnula jsem rychle ale v noci mě probudil nějaký rachot. Vstala jsem z postele a šla se podívat, co se to tam dole děje.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře