14.Díl

20. leden 2010 | 20.48 |

"Omluv mě. Musím jít." řekla jsem v rychlosti Michaelovi a slézala ze stromu. "Kam jdeš?" zeptal se. "Poběž za mnou. Ale rychle. Je tu můj otec."pohrozila jsem. "Cože?" nechápal Michael. "No nekoukej a pojď." utíkala jsem vpřed. "Co tu děláš?" vyhrkla jsem udýchaně když jsem byla u táty. "Kde jseš? Celý dva dny čekáme, kdy se konečně vrátíš a ty si tady užíváš na Neverlandu." zvyšoval na nic hlas. "Vy jste ji přeci vyhodil z domu, pokud se nemýlím." zasáhl Michael. "Ale to ano, ale nemyslel jsem to tak. Jenny mě zná." odpověděl. "Ano, znám. Ale tentokrát si to přehnal. Myslím, že by si měl jít. Nechci se vrátit domu. Chci být tady u Michaela." řekla jsem. "Tak dobře. Jak myslíš holčičko. Ale až budeš škemrat o prachy a barák, za mnou nechoď." urazil se a šel zpět. "Pane bože. To je děsný. Už takhle nemůžu. Musím odtud pryč. Promiň Michaeli." omlouvala jsem se. "Ne, teď nesmíš odejít. Teď když je mi s tebou krásně. Prosím, nechoď" škemral bezúspěšně Michael. "Promiň. Nejde to." dala jsem mu pusu. Když jsem se odtrhla od jeho jemných a přitažlivých úst, běžela jsem do pokoje, zabalit si věci.

"Ne, prosím. Neodcházej." klepal stále Michael na zamčené dveře. Neodpovídala jsem a jenom jsem si utírala slané slzy ze tváře. Naposledy jsem se koukla na nádherný pokoj, v kterém mi bylo tolik příjemně. "Promiň." řekla jsem když jsem otevřela dveře. Věnovala jsem mu posledný dlouhý polibek. Když jsem odcházela, stál tam jako solný sloup.

Na ulici bylo hnusno a špinavo. Neměla jsem kam jít. Šla jsem do metra a doufala jsem, že tam potkám někoho známého. Jenže jsem si neuvědomila, že na světě je tolik lidí a všichni nejsou mí známí. Šáhla jsem si do kapsy pro nějaké drobné. "To snad ne." zaúpěla jsem, když jsem v kapse nenašla ani dolar. Byla jsem na tom mizerně. "Aspoň, že mám to Michaelovo číslo." oddychla jsem si. Trochu jsem se pousmála a vytočila číslo, které stálo na vizitce.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře