22.Díl

24. leden 2010 | 16.53 |

"Ale já už jsem v pořádku, tak mě pusť aspoň se nadýchat čerstvého vzduchu." škemral. "No dobře. Ale půjdu s tebou." pomáhala jsem mu vstát. "Vždť tak jsem to taky myslel." dal mi pusu. "Chyběl si mi." zašeptala jsem mu do ucha. "Ty mě taky." pohladil mě po vlasech. "Co tě to pro boha napadlo?" vzpomínala jsem na to, co jsem ještě před týdnem viděla v koupelně. "Potom ti to všechno vysvětlím." usmál se na mě. Vyšli jsme z budovy a Michael se z hluboka nadechl. "Páni. Ta příroda je ještě dnes tak krásná. Ale lidi ji tolik ničí." povzdychl si. "Jo. Taky mě to mrzí." položila jsem si hlavu na jeho rameno. Přitiskl si mě k sobě, jako kdyby mě měl vidět naposledy. "Nechceš mi něco říct?" zeptala jsem se ho. "No, chtěl. Ale oni mě jinak zabijou." už se neusmíval . "Kdo oni?" byla jsem vystrašená. "Promiň. Myslím že tohle bych ti říkat neměl." zesmutněl. "Ale já to chci slyšet. Jsem přeci tvoje.." nevěděla jsem co říct. "Přítelkyně." doplnil mě Michael. "Jo.. a měla bych vědět všechno. Vždyť já tě miluju. Ani si nedokážeš představit jak." zadívala jsem se mu do očí. "Tak dobře. Oni.. mě chtějí zabít. Aby měli peníze." měl slzy v očích. "To se nestane neboj se." usmála jsem se na něj. Měla jsem strach, ale já jsem věděla, že Michael je jediný, komu se můžu se vším svěřit a ten, který mě nikdy nesklame. Nesměla jsem ho nechat umřít. A hlavně když jsem ho milovala. "Nesmí se o tom dozvědět, že to víš. Jinak je po mě." Přitiskla jsem se k němu se slzami v očích. "A jak tě chtějí zabít?" vyptávala jsem se hned. "To nevím. Ale musím si dávat pozor." zvážněl Michael. "Ano. To musíme. Budu u tebe 24 hodin. Abych tě ochránila." věnovala jsem mu dlouhý polibek.

"Ani se nehni Jacksone." ozvalo se odněkud. "Už jsou tady." měl Michael strach. Celý se klepal. "Ruce nahoru." poručil neznámí chlap. Oba jsme vylekaně dali ruce nahoru a čekali, co se bude dít. "Michaeli. Já mám strach." zašeptala jsem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře