23.Díl

24. leden 2010 | 17.02 |

"Neboj. Všechno bude v pořádku. Jen dělej co ti řeknou." uklidňoval mě samotný Michael. "Taky se bojím." dodal. "Běžte je prohledat." zařval někdo a k nám přiběhlo pár ozbrojených lidí. Na hlavách měli kukly. "Co po nás chcete?" odvážil se zeptat Michael. "Buď zticha." namířil na něj pistoly. Já jsem se ještě více polekala a tak jsem použila své bojové umění. Zbraň jsem mu vykopla z ruky a honem ji běžela zvednout. "Tak.. a teď vypadněte." křičela jsem na ně. "Ale nejdříve všichni položte ty zbraně na zem a ruce si dejte za záda." řekla jsem. Všichni odložili své zbraně a koukli se na mě. Vzala jsem Michael a upalovala do nemocnice. Pistoli jsem ještě před vchodem zahodila. "Jseš dobrá." chválil mě udýchaně Michael na pokoji. "Miluju tě." sedla jsem si na něj. "Já tebe taky." pusinkoval mě do vlasů. Přemýšlela jsem, co by se asi stalo, kdybych tam nebyla. Proto jsem si taky uvědomila, jak Michaela vlastně miluju. "Teď si lehni. Budu tu u tebe celou noc. I kdybych měla jít domů tak nepůjdu." poručila jsem Michaelovi. Ten hend poslechl, lehl si a přikryl se. Celou dobu se na mě díval. Dokuď neusnul. Pohled na něho jak spinká, bylo to nejsladčí. Opřela jsem hlavu o postel u které jsem klečela a také usnula.

"Jenny. Už je ráno. Probuď se." budil mě ráno Michael. Vstala jsem z postele. Po chvíli jsem si uvědomila, že to byl jenom sen. "Uff. Jaké to já mám štěstí." oddychla jsem si. "Pojď. Musíme cvičit na to turné." řekl. "Jo. Hned jdu." pořád jsem tomu nemohla uvěřit. "Byl to jenom sen." řekla jsem nahlas. "Cože?" nechápal Michael. "Nic. Já.." nedořekla jsem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře