26.Díl

27. leden 2010 | 21.02 |

Nic jsem neviděla. Najednou se ke mě přibližovala dáma, která byla podobná mé  mamince. "Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala?" vyptávala jsem se jí hned. "Musíš být silná. Hlavně to teď nevzdávej. Musíš bojovat." přistoupila ke mě a pohladila mě po tváři. "Co?" ničemu jsem nerozuměla. "Rozuměla si dobře. Tohle jsem jen varování. Potom můžeš skončit jinak. Špatně." koukla se do země. "Co? O čem to mluvíte?" nechápala jsem. Měla jsem na ní spoustu otázek, ale už jsem se zase cítila jako před tím. Stála jsem v pokoji vedle postele. "Co se stalo?" vyptávala jsem se sama sebe. "Musím být silná?" promítalo se mi pořád v hlavě. Šla jsem za Michael do sálu. "Musím být silná." říkala jsem stále hlasitěji. "Cože?" nechápal Michael. "Ale.. nic.." přemýšlela jsem nad větou. "Jseš v pohodě?" přistoupil ke mě Michael. "Myslím, že ano." odpověděla jsem. "Jedem někam na výlet. Potřebuju se odreagovat!" řekla jsem Michaelovi. "Cože? Ale teď nemůžeme. Zkoušíme. Opravdu to teď nejde." sklamaně řekl Michael. "Tak já se půjdu projít na zahradu." nic jsem nechápala. Šla jsem kam mě nohy vedli. Sedla jsem si na lavičku, která byla na zahradě. Obličej jsem si zakryla dlaněmi. Začala jsem plakat. Nevěděla jsem proč. Už jsem ale věděla, proč mám být silná. Jako kdybych viděla do budoucnosti. Před očima se mi přehrával nějaký příběh, podobný tomu mému. Skončí to špatně. Hodně špatně. Bála jsem se, co přijde dál. Nejdřív jsem se podřezala a teď? Moje tělo si se mnou dělalo co chtělo. Necítila jsem bolest, city.. nic. Potřebovala jsem odbornou pomoc. "Jenny. Miláčku. Kde jsi?" volal Michael. Byla jsem u něj tak blízko, ale přitom daleko.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: 26.Díl ladynka 29. 01. 2010 - 18:38