2.Díl

30. leden 2010 | 20.55 |

Přiložila jsem si žiletku k zápěstí a snažila jsem se tu všechnu bolest dostat ze sebe pryč. Někdo probodával moje srdce natolik, že jsem chtěla umřít. Půlka srdce nežila, ale ta druhá byla zároveň ve mě. Uvnitř mého těla a chtěla se dostat ven. Jen já jsem moje srdce mohla osvobodit. Věděla jsem, že když to udělám, ublížím mé rodině a všem mím blízkým, ale byla jsem na pokraji zoufalství. "Už nikdy tu nebude tvůj úsměv..." plakala jsem stále. Mojí smrt jsem odložila napozdějš a šla se podívat blíže. Měla jsem hodně uslzené oči. Řasenka mi stékala po tvářích. Vypadala jsem děsně, ale to nebylo podstatné. Kolem haly byly Michaelovi obrovské plakáty. Při cestě tam se mi vybavil ten jeho nekonečný úsměv. V ruce jsem stále svírala žiletku. Otočila jsem se za sebe a uviděla krev. Koukla jsem se na ruku a zjistila, že ta krev teče mě. Neřešila jsem to a šla dál. "Slečno. Jste v pořádku? Krvácíte." zastavil mě jeden mladík."Já jsem v naprostém pořádku." zhroutila jsem se mu do náruče. Krev mu potřísnila bílé sako. "Omlouvám se." řekla jsem mezi vzlyky. "To je v pořádku. Dejte mi prosím ruku. Ne tu druhou." podíval se na mě. "Co to má znamenat?" napomenul mě když mi vytáhnul napůl zařízlou žiletku do mé dlaně. "Já už to nevydržím. Musím se vším skončit." naposledy jsem se na něj koukla a šla zase tam, kam jsem měla namířeno. "Kam si myslíte že jdete?" okřikl mě. "Nechte mě být. Nemáte právo mi bránit ve věcech, který já chci udělat." zařvala jsem na něj. Jen pokrčil rameny a řekl: "Dělejte, jak myslíte. Pravda. Váš život, vaše věc." a odešel. Bylo mi ho líto, ale chtěla jsem jen jedno. Zemřít. Dál jsem pokračovala v cestě. Stále jsem se přibližovala k plakátu. Těch podpisů co tam bylo. A pořád přibívaly. Taky jsem tam jeden chtěla přidat, ale neměla jsem tužku ani nic,čím bych napsala vzkaz, který jsem mu vždycky chtěla tolik říct. "MILUJU TĚ MICHAELI." Vykřikla jsem tak, že jsem byla slyšet míle daleko. Všichni na mě koukali jan na nějakého podívína, ale já jsem byla uplně normální člověk. Zhroutila jsem se na kolena a plakala. Modlila jsem se, aby tohle byl jenom vtip. Aby to byl ošklivý sen. Když jsem se alespoň trochu vzpamatovala, vydala jsem se domů.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: 2.Díl agentka mj 30. 01. 2010 - 21:40
RE: 2.Díl ladynka 31. 01. 2010 - 15:22
RE: 2.Díl lenka♪♫ 03. 02. 2010 - 20:56