9.Díl

31. leden 2010 | 15.52 |

"Pane bože. To se mi snad jenom zdá." zakřičela jsem. "Co je Terri?" zeptala se mě Paris. "Ale nic. Teď se půjdeme projít ano.." usmála jsem se na ní nejistě. "A kam? A proč?" vyzvídala jako malé dítě. "Uvidíš." odbila jsem ji. Vypůjčili jsme si dva bodyguardy, kdyby se někde objevili novináři. "Nikam nechoď, prosím." varoval mě táta. "A proč?" zeptala jsem se ho. Paris na mě celou mluvila, když jsem si s ním povídala, ale já jí nevnímala. "Promiň, já jsem neposlouchala. Co jsi říkala?" omluvila jsem se jí. "Pane bože. Nikdo tady neposlouchá." protočili se jí panenky. "Ale já tě budu poslouchat. Jen jsem nad něčím přemýšlela." usmála jsem se na ní. "Dobře, koupíš mi tohle. Mám hlad." řekla a ukázala na kuře. Já jsem jen přikývla hlavou, že ano a dala jsem to do košíku. Když jsem už sestru s mámou neviděla, vrátila jsem se k mé druhé rodině, kterou jsem měla radši. Já jsem je milovala. A hlavně mého otce kterého teď už nikdy nemohu poznat. "Paris by chtěla koupit kuře.." podávala jsem pytlík s kuřetem babičce. "Tak to máš k večeři." řekla a podívala se na Paris. Ta jenom zakroutila hlavou, že ano. Celou cestu krámem, jsme si s Paris povídali. Výborně jsme si rozumněli, protože jsem byla jen o 3 roky straší než ona a už jsem všemu rozumněla. "Tolik mi chybí." vzlykla. "Ano. Mě taky." řekla jsem a objala ji. "Ale život jde dál." pošeptala jsem jí do ucha. "Ale už nikdy nebudeme tak šťastní. A co teprve Vánoce. Byli jsme zvyklí na vánoční stromeček až ke stropu. A babička vánoce neslaví." zesmutněla. "Neboj. My si je oslavíme." usmála jsem se na ní. Dohonili jsme babičku a dědu, kteří měli předstich. Ale když jsem se otočila za sebe, abych se koukla, jestli náhodou neuvidím mámu se sestrou, stáli za námi.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře