2.Díl

17. leden 2010 | 10.43 |

"Kde to jsem?" vyptávala jsem se sama sebe, když jsem se probudila. Ležela jsem na bílé posteli. Vlatně tam bylo všechno bílé. Po chvíli mi docvaklo, že jsem v nemocnici. Podívala jsem se zřetelně po pokoji. Máma seděla na křesle. "No konečně jsi vzhůru." začala mě pusinkovat. "Co se stalo?" zeptala jsem se. "No, myslím, že jsi omdlela. Táta teď s Michaelem Jacksonem řeší, jak se to stalo." řekla mi maminka. "Cože, on je tu Michael Jackson? Kde?" vyskočila jsem z postele a běžela na chodbu. Tam jsem zahlédla mého tátu a toho nejsladšího muže. Začala jsem se klepat a všechno šlo kolem mě. Můj zrak byl upřený jen k němu. Byla jsem tak omámená, že jsem si ani nevšimla, že přichází blíž. "Tak už jste se probudila. Konečně." usmíval se. Pořád jsem nevnímala. Koukala jsem mu do očí, který mě tak přitahovali. Nakonec jsem se pomalu zpamatovala. "Promiňte, ale.. ale.. jsem omámena...." vykoktaka jsem ze sebe. "Pane bože, asi znovu omdlím." opřela jsem se o stěnu. "Radši ji odvedu zpět na pokoj." řekla máma. "Ne.. to nebude třeba." potichu jsem vykřikla, než mě máma stihla chytit a vláčet zpět na pokoj. "Moc se omlouvám že jsem vaši dceru nějak vyrušil." omlouval se. "Ale, to je dobré. Ona vás má strašně ráda. Každý den o vás mluví." Povídala si mamka s Michaelem na chodbě, zatím co já už jsem ležela v posteli. Začala jsem plakat. Nevím proč, ale vlastně jsem byla šťastná. Z lehu jsem si sedla na postel. Skrčila jsem kolem a plakala.. "Dceruško, proč pláčeš?" přiběhla mamka, když uslyšela hlasitý pláč. "Mami..." objala jsem jí. "Tohle je ten nejlepší den mího života." plakala jsem dál. "No, ale myslím, že ten den ještě nekončí." přišel do pokoje Michaela. Obě jsme se na ně podívali. "Mohli by jste přespat jednu noc na Neverlandu. Co vy na to? Třeba ještě dnes." usmál se. "Dobře. Pojedu si domu zabalit věci." řekla máma. Rychle jsem vylezla z postele a Michaela objala. "Zaplatím vám rezerv a pojedete si zabalit věci." usmál se na mě, když jsem ho konečně pustila z mého dlouhého obětí. Když jsem se konečně už uklidnila, jela jsem si domů zabalit věci. Byla jsem ale stále v šoku. Musela jsem myslet na ty jeho překrásné oči. Hrozně mě omámily, jako asi každou jeho fanynku. Dojeli jsme domů a já si zabalila pár věcí. Jeli jsme tam jenom na jednu noc, takže jsem toho moc nepotřebovala. Osobní hygiena také nemohla chybět. A když jsem už měli zbaleno, mohli jsme všichni vyrazit. Cesta byla nekonečná, ale nakonec jsme dojeli. "Páni. To je nádhera." neměla jsem daleko k dalšímu omdlení.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: 2.Díl ladynka 19. 01. 2010 - 09:24
RE: 2.Díl lenka♪♫ 03. 02. 2010 - 21:37