8.Díl

8. únor 2010 | 16.48 |

Bloudila jsem ulicema a myslela na Michaela. Všude byla špína a samý bezdomovec. Teď jsem k nim patřila. Byla jsem bez domova, bez jídla a bez Michaela. "Bože, proč..?" vyčítala jsem si. Pořád jsem ale cítila, že mě Michael neopustil. Že na mě myslí a že už je blíž a blíž.

"Kde jenom sakra může být..?" pomyslel si Michael. "Zahni tady." ukázal řidiči. Vjeli do hnusné ulice, kde byl samí bezdomovec. Samí chlap, ale když Michael zahlédl dívku, která byla otočená, vyběhl z auta. "Ashley..?" zvolal. "Michaeli..?" pomyslela jsem si a otočila jsem se. Zahlédla jsem ho. Zase. Rozeběhl se ke mě a silně mě objal. "Co si to proboha udělala? Jak si mi to mohla udělat..?" vyptával se. "Nech mě být.." odbila jsem ho. "Co je..? Nemáš radost, že mě vidíš..?" divil se Michael. Chvíli jsem přemýšlela. "Ani ne.." řekla jsem, když jsem si vzpoměla na to, co minulý večer prováděl v posteli se svou přítelkyní. "Ok.. vypadá to, že žádnou pomoc nepotřebuješ. Nejspíše... Nejspíše jsi ráda, že jsi ode mě vypadla.." byl naštvaný Michael. Otočil se a kráčel si to k autu. "Takhle jsem to nemyslela..." řekla jsem potichu, skoro šeptem. Sklopila jsem hlavu k zemi a čekala, co se bude dít dál. "Otočí se... nebo ne..?" pomyslela jsem si. Byla jsem myšlenkami uplně jinde. Tolik mi ublížil.. Byla jsem zklamaná, ale naštvaná. "To mě tu necháš jen tak stát..?" zeptala jsem se, když došel skoro až k autu. "Ano... nechám.." byl hrubý. "Dobře.. Chápu tě.." vzdychla jsem. Skoro jsem brečela, ale slzy jsem zadržela. Ale ne dlouho. Když zabouchl dveře od auta, rozplakala jsem se. Na silnici jsem byla na kolenou. Nevěděla jsem, co se bude dít, ani co si o mě Michael myslí. Po chvíli ale přišel z auta a vzal mě do auta. "Promiň mi to.." omlouval se hned. "Ne.. to já promiň.. Já.. nevím co jsem si myslela, ale ... ne nech to být.. Nemá to cenu to teď řešit.. Už jsi... zaneprázdněný..." vypadlo ze mě.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře