7.Díl

16. květen 2010 | 13.37 |
› 

"Ne.. to nejde." odtáhla jsem se nakonec. "Víš, ty máš Lisu a navíc... jsme jenom kamarádi." tak nerada jsem to říkala, ale chtěla jsem ho líbat, a chtěla jsem, aby on zase líbal mě. Jenže, to nešlo. "Víš, tolik lidí mi už ublížilo. A já to nechci zažít znova." měla jsem slzy v očích. "Jasně... omlouvám se. Nějak jsem se neovládnul. Kdyby to bylo možné, tak bych byl rád, aby tohle zůstalo mezi námi." prosil Michael. "Jo, také nechci aby o tom Lisa věděla." řekla jsem vážně. "Dobře, tak si to tu užij... sama..." narážel Michael na to, že tam chtěl být se mnou. "Víš co... Můžeš tu se mnou být, ale prosím, už se o nic nepokoušej." myslela jsem to doopravdy vážně. "Ano, neboj se. Mám tě rád a nechci, aby jsi si myslela, že jsem jiný... Než jakého mě znáš. Víš, je to těžký ti neodolat, protože ty jsi tak... křehká, nádherná.. nejde to popsat slovy. Jsou tu ale dva problémy. jedním je Lisa a druhým jsi ty..." zesmutněl. "A jak jako já..?" nechápala jsem. "No, že mě nechceš..." sklopil hlavu. "Neřekla jsem, že tě nechci... jen je to na mě trochu brzy.. a Lisa.. víš.. mám jí ráda.. a kdyby se tohle dozvěděla, asi by mě v lásce neměla.. a tebe taky ne..." řekla jsem. "Dobře.. nebudeme se tím už trápit." řekl a zalezl si ke mě do postele. Usmála jsem se a k Mikovi jsem se přitulila. Sevřel mě ve své náruči. Nakonec jsme oba usnuli. 

"Jak jsi to jako představuješ..? Spal jsi s ní nebo ne...?" řvala Lisa vedle v pokoji. Nechápala jsem, co se děje a tak jsem se rychle oblékla a vylezla jsem na chodbu. Okamžitě jak mě zahlédla Lisa, přišla ke mě a vrazila mi facku. "Ty malá děvko. Ty budeš spát s Mikem...? To jsi přehnala." řvala na mě. Chtěla mě znovu uhodit, ale v tom se do toho vmísil Michael. "Nechte se.!!!" stihl zařvat, ale stejně ho Lisa uhodila. Omylem. "Promiň Miku..." omlouvala se mu. Pusinkovala ho, aby se na ní už nezlobil. V Michaelovi to ale vřelo. "Tohle já nestrpím!" naštvala jsem se a šla jsem do pokoje. Bouchla jsem z dveřmi a zamkla jsem se. Chtěla jsem utéct, ale neměla jsem kam, tak jsem raději zůstala v pokoji. Celý den jsem brečela. "Já jsem s ním nespala..." pomyslela jsem si. Z ničeho nic mi zazvonil telefon. "Ano?" zvedla jsem mobil, který ležel na nočním stolku vedle postele. "Můžeš jít prosím dolu...?" ozval se Michael. "Ano, hned jsem tam. Ne hned ne, vydrž prosím." řekla jsem a rychle to položila, abych jsem se mohla namalovat. Michael nesměl poznat, že jsem brečela. 

Scházím schody a najednou stojím jako opařená, když ho zahlédnu. "Neeee..." kroutila jsem hlavou. Utíkala jsem zase pryč. Pryč do neznámého pokoje. "Pane bože, kde to jsem." pomyslela jsem si. Byla tam tma, ale nakonec jsem našla vypínač. Rozsvítila jsem a čekalo mě velké překvapení. Hodně velké překvapení. Všude byly boty, kabáty, šály, čepice, šaty a prostě na všechno oblečení, šperky a boty jsi vzpomenu.

Místnost byla nekonečná. "Páni..." vykoktala jsem a začala jsem si zkoušet boty. 

Vzadu bylo velikánské zrcadlo a maskéři. Navlékla jsem si na sebe nádherné šaty, které mi nehorázně moc slušely. Boty na podpatku, šálu a na krku korály. Vypadala jsem jako princezna. Teď to chtělo jenom ještě namalovat. 

"Tak, tady je vaše nové já." odkryl zrcadlo jeden z maskérů. "Pániii..." byla jsem překvapená. Byla jsem jako bohyně krásy. Vypadala jsem jako nejkrásnější žena na světě. K nepoznání. Úplně jsem zapomněla na tátu, který čekal dole s Michaelem. "Chtěla to Lisa, nebo Michael, abych šla domu...? pomyslela jsem si. Nic jsem v tu chvíli neřešila. Rychle jsem vyšla z toho ráje a přímo ke mě do pokoje. Opatrně jsem zvedala telefon a vyťukala jsem číslo, které bylo dolu do přízemí. "Michael, já nechci domů. Prosím nee.." plakala jsem do telefonu. "Neboj se, přijel tě jenom navštívit." uklidňoval mě. "Ne, já vím, že si mě odveze." brečela jsem dál. "Dobře, nebudu ti lhát. Tvůj tatínek tě má rád a chce, aby jsi se vrátila domů." řekl. "Nejedu." odsekla jsem jedním slovem. Rychle jsem zavěsila, abych nemusela poslouchat dál, co mi Michael bude říkat. 

"NEEEEEEEEEEEEEEE!!!" Zakřičela jsem tak, že se to rozléhalo po celém domě. I na zahradě, která byla velikánská. Sedla jsem si do kouta a rukama objala kolena Sklopila jsem hlavu. Slza za slzou. Nešlo přestat. Najednou někdo zaklepal. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře