Jedině on

21. červen 2010 | 20.22 |

Jako každé ráno jsem vstávala do práce. "Ach ne..." pomyslela jsem si, když jsem se koukla u okna a zjistila jsem, že prší. Oblékla jsem se. Nechtěla jsem jít pěšky, a tak jsem se podívala na internet, v kolik jede autobus. Stihla jsem to akorát.
"No kde jste byla?" křičel na mě šéf. "Omlouvám se, ale mě jsem co dělat, aby jsem stihla autobus." odsekla jsem. "Jo, tak vy jste k tomu ještě líná." nenechal se odbít. "Víte co, myslím, že když odejdu já, odejdou všichni. Tak si nepřejte, abych tady skončila. Já si dokážu najít lepší práci. I lépe placenou." řekla jsem už naštvaně. "Dobře, tak se uklidněte. Na stole máte ty papíry, jak jsem říkal." ukázal na můj stůl a odešel do své kanceláře. Sedla jsem si a začala jsem pracovat.
Celý den jsem neměla ani jednu 5 minutovou přestávku. Pracovala jsem pořád v kuse, abych si mohla vzít dovolenou. Když jsem to měla dodělaný, opatrně jsem zaklepala na dveře šéfa. "Dále" ozvalo se. "Omlouvám se, že ruším, ale chtěla bych vás poprosit o dovolenou. Myslím, že by to vůči mě bylo fér a..." "Cože? Děláte si ze mě legraci? Teď chcete dovolenou? Když nám v Pondělí přijde Michael Jackson?" skočil mi do řeči a začal na mě řvát. To jméno jsem zrovna nečekala, ale nakonec jsem byla ráda, že ho vůbec vyslovil. "Dobře, tak se omlouvám. Ale stačilo to říct normálně. Ale nevím, jestli tady budu dále pracovat..." škádlila jsem ho. "Ne, to já se omlouvám." dál už nevěděl co říct. "Aha..." odsekla jsem a zase se vrátila ke stolu. Sedla jsem si a zabořila jsem obličej do dlaní. "Bože, co je to dneska za den." pomyslela jsem si.

Měla jsem toho už opravdu dost a proto jsem už raději jela zpátky domů. Přišla jsem celá utahaná a zlámaná. Hodila jsem kabelku na zem a bez přemýšlení jsem s sebou švihla na postel. Ani jsem se nepřevlékla, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Chtěla jsem spát, a tak jsem už nevnímala okolí. Byla jsem vůbec ráda, že jsem dorazila domů. "Myslím, že jsem to trochu s tou prací přehnala..." pomyslela jsem si, než jsem tvrdě usnula. Pak jsem si už nemyslela vůbec nic. Měla jsem co dělat, abych ráno otevřela oči. Práce mi začínala až od 14:00, a tak jsem se vydala na nákupy. Narazila jsem na jeden skvělý obchod. Koupila jsem si tam spoustu věcí. Měla jsem ruce plných tašek. Když jsem ho ale zahlédla, měla jsem je hned prázdný. Všechno oblečení se vysypalo na zem. Ale to nebylo podstatné. Vlastně jsem o tom ani nevěděla. Hlavní byl on. Šel naproti mě a něžně se smál. "Mohu vám nějak pomoci?" zeptal se mě. Myslela jsem si, že je to sen nebo halucinace, ale když se mě dotkl, hned jsem ucítila, jak ve mě projelo něco zvláštního. Něco, co jsem doposud nepoznala. "Jste v pořádku?" zeptal se, když viděl, že stále nevnímám. "Co? Promiňte pane Jacksone... Já... No... jsem v šoku." vykoktala jsem ze sebe. "Ano, chápu. Jsem na takové reakce zvyklý." zasmál se. "Ale já ne..." odpověděla jsem. Začal se smát ještě víc. "Omlouvám se, nekontrolovala jsem se." omluvila jsem se a začala jsem sbírat oblečení, které mi z tašek vypadlo. "Musím už jít, ale doufám, že se nevidíme naposledy." řekl a pomalu odcházel. "To doufám také." křikla jsem na něj. Zamotala se mi hlava a málem jsem upadala, ale vyrovnala jsem to. Nedaleko v obchodní centu byla fontána. Posadila jsem se na ní a kontrolovala, jestli mam všechno, jestli mi náhodou něco nevypadlo. "Budu se muset vrátit domů." pomyslela jsem si, když jsem se koukla na hodiny. Bylo půl 1 a musela jsem se ještě do práce připravit.
V práci byla zase nuda, ale nějak jsem to tam přežila, jako každý jiný den. Když jsem zamykala hlavní vchodové dveře, uvědomila jsem si, co vlastně šéf říkal. "On říkal, že v Pondělí přijde Michael Jackson..." blesklo mi v hlavě. "To je super, takže se neviděli naposledy." uvědomila jsem si.
Přišla jsem zase jako obvykle domů. Nemohla jsem se Pondělka dočkat. "Už jenom 2 dny. To musíš vydržet Eve." říkala jsem si v duchu.
Najednou se do ticha prolínal zvuk telefonu. "Haló?" zvedla jsem to. "Ahoj, tady Michael."
"Jakej?"
"Jackson. Potkali jsme se v obchodním domu."
"Aha, už si vzpomínám." byla jsem jako opařená.
"Asi se budete chtít zeptat, jak jsem na vás sehnal číslo."
"Ano, to bych se chtěla zeptat."
"No, když jsem se vracel, tak jste tam už nebyla. Chtěl jsem se na vaše číslo zeptat osobně, ale vy už jste tam neseděla. Ale nejspíše vám vypadla vizitka, tak jsem neváhal a vzal jsem si jí."
"Aha, no... já jsem byla... v šoku... a ještě pořád jsem."
"Jo, to slyším. Co kdybych vás pozval na večeři zítra?"
"Ano... vážně?"
"Ano." bylo slyšet, jak se usmívá.
"Zítra mám čas až do 7 večer. Musím tvrdě pracovat, abych dostala dovolenou..."
"Ano, to chápu. Každý potřebuje trochu času na oddych. A co v Úterý?"
"To můžu..."
Takhle jsme spolu povídali až do rána. Šla jsem spát až ve 2 ráno. Nakonec mi i nabídl Tykání. Musela jsem dospat to, co jsem s ním prokecala. V tom případě jsem spala do té doby, než jsem šla do práce. Měla jsem to o fous. Štěstí, že mě šéf nechytil. "Už ještě jeden den a s Michaelem se konečně uvidím..." pomyslela jsem si, když jsem dělala na počítači rozpis služeb. Nakonec jsem se ale dočkala. Ten den uběhl tak rychle, že jsem ani nevěděla, co jsem dělala.
Na ráno v práci jsem se vůbec netěšila. Až když jsem si vzpomněla na Michaela, tak jsem dostala chuť do života. "Konečně ho zase uvidím." pomyslela jsem si, když jsem stála v autobuse a čekala, až dojedu na místo.
Už jsem se nemohla vrátit. Vešla jsem do dveří a zahlédl mě šéf. Už jenom kvůli tomu poprasku jsem chtěla být pryč. "Proč jste přišla pozdě?" zeptal se mě docela klidně, a to mě překvapilo. "Že by tu už byl Michael?" pomyslela jsem si. "Já se omlouvám, ale dřív to nešlo. Autobus měl zpoždění." omlouvala jsem se mu. "Ano, to je v pořádku. Prosím, už vás čekáme..." otevřel mi dveře od zasedačky a já jsem opatrně vstoupila. Jako prvního jsem pozdravila Michaela. "Ahoj, jsem ráda, že se zase znovu vidíme." podávala jsem mu ruku, zatím co on koukal, jako kdybych byla anděl. "Ahoj, nevěděl jsem, že pracuješ tady." řekl překvapeně. "No to víš no." mrkla jsem na něj a dál se zdravila s ostatními. Celý den jsme strávili v zasedací místnosti a řešili jsme podmínky pro natáčení nového klipu. "Ano, myslím, že tak by to šlo." mluvil k našemu šéfovi, ale přitom se díval na mě. Když Michael i s ostatními odešel, šla jsem domů. Teda, měla jsem naplánováno jít domů. Michael na mě čekal před budovou. "Dneska ti to sluší" usmál se na mě, když viděl, že na něho koukám. "Taky jsem se oblékla podle příležitosti." zasmála jsem se také. "Tak to jo. Nechceš odvést domů?" zeptal se. "Ano, ráda. Je nebezpečné chodit po nocích sama." usmála jsem se a zalezla jsem do auta. "Takže? Kam to bude?" zeptal se. Nadiktovala jsem mu adresu a řidič se pomalu rozjel. Povídali jsme si, jako by jsme se znali léta. Měli jsme si o čem povídat. Nakonec se mě ale Michael na něco zeptal : "Nechtěla by jsi dneska spát v Neverlandu?" tázavě na mě pohlédl. "No.. já nevím. Tak jo." odpověděla jsem. "Tak s zajedeme k tobě pro věci." řekl.

Nakonec jsem u Michaela zůstala celý týden. A poté jsem hned šla do práce a dostala jsem 2 měsíce dovolený. Tolik jsem ale nečekala. Každý den jsem byla s Michaelem. Každou sekundu, minutu, hodinu a dokonce i celý den. Byli jsme jako bratr a sestra, ale jeden den už to tak nebylo. Seděli jsme na sedačce a pomalu jsme popíjeli víno. "Víš, musím ti něco říct, Eve." spustil Michael. Tázavě jsem se na něho podíval. Z jeho očí mu vyzařovalo štěstí. "Ano?" řekla jsem, když byl dlouho zticha. "Víš, já.. Každý den, co jsem s tebou, se do tebe pořád zamilovávám. Nemůžu to ovlivnit a jsem za to také rád, ale... Nevím, jestli cítíš to samé ty ke mě." obával se. "Michaeli... Tohle se ti snažíme říct už dlouho, ale nikdy jsem se k tomu neodvážila. Myslela jsem si, že tím zničím naše přátelství. Myslela jsem si, že už mě nebudeš chtít nikdy vidět. Ale jsem ráda, že jsi to řekl první." řekla jsem a pomalu jsem se k němu přibližovala. Jemně mě políbil. Já jsem se ani trochu nebránila. Nakonec jsme v mžiku byli oba nahý. Jeho tělo se dotýkalo mého. Každý jeho dotek byl něžný a plný lásky. Věděla jsem, že dělám správnou věc. "Myslím, že už se známe dost dlouho na to, aby jsme to udělali, ale chci se tě ještě zeptat: Opravdu to chceš?" zeptal se mě Michael. "Ano.." rychle jsem odpověděla. Chtěla jsem to moc. Nakonec do mě vnikl

Každý den byl čím dál tím lepší. Byla jsem ten nešťastnější člověk na planetě. Mezi námi se vytvářela láska, kterou nikdo jen tak nemohl pokazit. Nastěhovala jsem se do Neverlandu na přání Michaela. Byli jsme spolu každý den. Pořád. Nikdy jsme nebyli od sebe na krok. Byli jsme jako siamská dvojčata. Milovala jsem ho a on zase mě.
Po půli roce se mě zeptal, jestli ho chci za muže. Odpověděla jsem ano. Byla jsem šťastná. Sice mě každý den pronásledoval tisk a bulvár, ale byla jsem s tím nejlepším človíčkem na planetě. Byla jsem jeho obrovská fanynka, ale když jsem ho potkala a uvědomila jsem si, jak může být člověk úžasný, začínala jsem ho milovat. A teď se to už nedá změnit.

Jezdili jsme všude spolu. Nikdy nebyl sám. Byla jsem s nim pořád já. Jednou jsem si ale odběhla do kuchyně. A to jsem neměla dělat. Byla jsem tam tak dlouho, že jsem ani nevěděla, co Michael dělá. Bylo mu už sice 51 let, ale pořád se cítil mladě. Až nastal ten den, kterého se obával. Zažila jsem klinickou smrt. Beru si to za vinu já. Pořád jsem si vyčítala, že jsem to zavinila. Dál jsem to už bez něj nevydržela, proto jsem musela udělat to, co Michael nechtěl. Musela jsem se zabít. Potom jsme od sebe už NIKDY nebyli odloučeni.

Tahle povídka byla věnována Michaelovi. Všichni tě milujeme Michaeli a nikdy na tebe nezapomeneme. Jsem ráda, že jsi pro nás dělal to nejlepší. Protože ty sám si byl jedním z tich nejlepších. Skoro jsem si kvůli tobě vzala život, ale... rozhodla jsem se, že ne. Vím, že by jsi to nechtěl. Když pomyslím na to, že už tu NIKDY mezi námi nebudeš, zabolí mě u srdce. Mám tam velkou díru, která se už nikdy nezahojí. Miluju tě Michaeli...Sexy You will always in our hearts...!!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Jedině on janča 22. 06. 2010 - 15:49
RE: Jedině on lenka♫♪ 06. 07. 2010 - 22:25